Vďaka, prosím a odpusť

Späť na články

Před čtyřmi měsíci jsem slíbila, že se pokusím napsat své vlastní svědectví o manželství. Do dnešního dne jsem slib nesplnila. Vždy se snažím splnit, co slíbím, ale nevím, jestli jsem tentokrát na sebe nenaložila moc ... Už čtyři měsíce mi téměr denně víří hlavou myšlenky, jestli právě já jsem oprávněná podat podobné svědectví. Čtyři měsíce se ptám, jestli právě já mohu někomu radit a „napovídat“. Znám ve svém okolí manželské páry a rodiny, před kterými hluboce smekám a které by podle mého názoru měly podat svědectví o křesťanském manželství hned, okamžitě, bez zaváhání... Já nechci nikomu radit, nechci nikoho poučovat. Chci jen napsat několik svých vlastních postřehů. Možná budou pro někoho užitečné. Možná někomu pomohou...

Vďaka, prosím a odpusť

​Svého manžela jsem poznala na vysoké škole. Nejprve jsme spolu necelé čtyři roky chodili. Zvládli jsme i vztah na dálku, nakolik manžel je o dva roky starší a po skončení vysoké školy se zaměstnal v místě svého bydliště.  Brali jsme se dva měsíce po mé promoci a já jsem se přestěhovala za svým manželem.  Svůj manželský slib, který jsem dala přesně před 15 lety, nelituji. Když si přehrávám zpátky náš společný manželský život, prožili jsme toho dost. Dobré i zlé věci, lepší i horší dny. Každodenní radosti i starosti. Menší i větší problémy. Smích i pláč. Neměli jsme vždy na růžích ustláno. Přeskákali jsme toho dost, ale na všechno jsme byli dva. Sdílená radost = dvojnásobná radost, sdílená starost = poloviční starost. Denně děkuji Bohu za to, jaký je. Milý, laskavý, tolerantní, ohleduplný, moudrý, trpělivý, pracovitý, obětavý, vždy ochotný pomoci… Manželství díky němu vnímám jako vzácný dar. Díky němu jsem nikdy nebrala manželství jako něco svazujícího. Nikdy mě nenapadlo, že by mě manželství omezovalo. Naopak – manželství posunulo náš společný vztah na jinou úroveň. Vyšší, dokonalejší úroveň.

Nikdy mě nenapadlo, že by mě manželství omezovalo. Naopak – manželství posunulo náš společný vztah na jinou úroveň.

V současnosti vychovávame dvě dcery. Starší z nich měla loni první svaté přijímání, mladší se na první svaté přijímání připravuje. Cítím, že právě od loňského roku jsem začala intenzívněji pociťovat jakousi větší potřebu Boží přítomnosti v naší rodině. Potřebu ochrany, potřebu pomoci, potřebu útěchy. Přestalo mi stačit pravidelné chození do kostela a individuální modlitba. Uvědomuji si, že zpočátku jsem často hledala u Boha hlavně pomoc. Modlila jsem se za to, nebo ono.  Utíkala jsem k Bohu hlavně tehdy, když jsem něco potřebovala. Postupně jsem se naštěstí naučila i děkovat. Děkovat za svoji rodinu, za svého manžela, za své děti, za zdraví... Nyní se snažíme vždy ráno spolu pomodlit jako rodina, večer zakončujeme společnou modlitbou s krátkým zhodnocením dne. Naučili jsme se po společné modlitbě jeden před druhým říci nahlas Bohu:  děkuji, prosím, odpusť. „Děkuji a prosím“ z nás vycházelo zpočátku s mnohem větší lehkostí než slovíčko „odpusť“. Teď už každý z nás dokáže poprosit o odpuštění se stejnou lehkostí, s jakou děkuje a prosí. Nebylo to však ze dne na den. Museli jsme dětem vysvětlit, že přiznání vlastní chyby není prohra. Že je to naopak velká věc – umět si přiznat chybu, zakopnutí, prohřešek. Umět se omluvit a poprosit o odpustění. Mám takový pocit, že právě přiznání vlastních chyb a prohřešků jeden před druhým nás ještě více sbližuje. Děti si uvědomují, že i rodiče mohou chybovat, že nejsou neomylní. My jako rodiče se nestydíme přiznat před dětmi vlastní klopýtnutí. Nakřičela jsem neprávem na děti, protože jsem přišla unavená z práce a můj pomyslný pohár trpělivosti přetekl kvůli hlouposti? Potom je pro mě samozřejmostí omluva. Upřímné přiznání své vlastní viny. Vysvětlím dětem, že jsem udělala chybu a omluvím se.

Mám takový pocit, že právě přiznání vlastních chyb a prohřešků jeden před druhým nás ještě více sbližuje.

Nejsem dokonalá. Mám mnoho chyb. Vím o nich. I přes své chyby se snažím být manželovi dobrou manželkou a dětem dobrou matkou. Rodina je pro mě tou nejdůležitější věcí v životě. Denně mohu děkovat Bohu za svého muže. Je tím nejlepším, co mě mohlo v životě potkat. Je pro mě dokonalým manželem, skvělým a milujícím otcem, nejlepším přítelem. Denně mohu děkovat Bohu za své děti. Jsou pro mě těmi nejúžasnějšími Božími zázraky. Někdy se přistihnu, jak je po očku pozoruji a obdivuji jejich dětskou křehkost, nevinnost, upřímnost. Současně si ale uvědomuji jejich bezbrannost a velkou závislost na nás, rodičích. V tu chvíli cítím, jak je pro mě důležitá výchova se zachováváním základních křesťanských zásad. V dnešním uspěchané, moderní, hektické době.. A největší odměnou pro mě je, když vidím výsledky naší výchovy v běžném životě. Když slyším slova uznání a pochvaly adresované našim dětem. Když vidím, že zásady vštěpované dětem odmalička přináší své ovoce. Jsem na své děti pyšná. Pyšná v dobrém slova smyslu. Chci, aby z mých dcer vyrostly slušné, vychované, laskavé osoby, které nikdy nezapomenou na zásady, které se jim snažíme vštěpovat. Které nikdy nezapomenou říkat Bohu i svým blízkým – děkuji, prosím a odpusť, a to i přes uspěchanost dnešní doby. Které budou vždy ochotné pomoci. Které budou laskavé a obětavé.  A modlím se za to, abychom je dokázali s Boží pomoci vychovat co nejlépe.  

Petra

Chcel by si aj ty prispieť svojím svedectvom, článkom... alebo chceš pomôcť iným spôsobom k rastu tohto webu?

Ozvi sa nám!